Nebo teda “Muzeum architektury”… 江戸東京建物園… Na kraj velikánskýho parku v Koganei, prozaicky nazvaného Koganei Park, přemístili nebo postavili kopie budov z různých historických období, s tím, že dovnitř nenacpali výstavky, ale vetšinou místnosti naaranžovali realisticky pro užívání – teda jen nábytek, páč prach z vybavení místností se jim asi nechtělo utírat – a třeba v obchodě, kterej zaplnili zbožím, ho fakt neutíraj, takže tam jsou lahváče s cenťákovou vrstvou.

Pár fotek, co se mi povedly (bez sarkastickejch poznámek, hoši! )…

Jo, tak je asi lepší, upozornit návštěvníky kteří by měli nutkání ulevit si do cca dvěstě let starýho pisoáru, že je mimo provoz, než to pak čuchat…

.

.

.

Ta zídka oddělující ženskou a mužskou část veřejných lázní je fakt komická. Škoda, že časy se mění. Teď už mají na některejch linkách ženy vyhrazené vagóny, páč se asi ve špičce necítily, namáčknutý prsama na jednom chlapovi a zadkem na druhým, moc dobře.

Ne, že by problémy tohodle charakteru neřešily už tenkrát… viz. šmírák v okýnku vlevo nahoře.

Druhá várka z festivalu… už je to ňákej pátek (jeden), takže jsem zapomněl, co jsem to vlastně chtěl vyprávět…

Vzhledem k tomu, že jsem o festu navštívil jen hnojařskej kampus, většina klubovejch exhibic se celkem pochopitelně motala kolem přírody. Tahle fotka je pro tatu.

.

.

“Chtěl bych být v porotě při volbě Miss a mít ve forotě o každé spis, předně bych předělal soutěžní řád, mně nejde jen o těla, jiný mám spád, spád, spád, hm, úplně jiný mám spád…” … a protože účastnice soutěže nebyly, jak už to u podobných soutěží bývá, nejlepší reprezentantky ženské krásy, koukal jsem spíš po hledišti než po bojišti na modely zajímavější…

.

… a roztomilejší

.

.

.

.

No a pak ty koncerty… Mnou favorizovanou členku dechového souboru, která párkrát flákla do bubnu a po první skladbě se odporoučela, jsem nestihl vyfotit. Jinak celkem smutné bylo uvědomovat si, jak třeba smyčcový kvarteto nadřelo skladby a pak snad při vystoupení neslyšeli, jak neladí… To všudypřítomné “ganbarování”, makat a snažit se bejt v něčem dobrej, i když pro to nemám extra předpoklady, je něco, co má kulturní membrána nepropustí.

Elvis a skladba Billyho Joela. V “angličtině”.

.

.

.

A skalní fanoušek, kterej při tom nářezu nevydržel klidně sedět!

.

.

Některé stánky ganbarovaly i v chlastacích hrách a druhej den se pak jejich osazenstvo probouzelo mezi odpadky. My ne… Pod neustálým pedagogickým dohledem, pomalu jsme nemohli během šichty vystrčit prdel z místnosti, dokonce se ani promenádovat po ní… “Ty vole na základní škole”

No že je jediná přístupná část paláce – východní zahrada, zavřená v pondělí, bych ještě pochopil. Ale proč proboha v pátek?! :-S
Naštěstí je hned vedle park Kitanomaru…

… se slavnou halou Nihon budókan, ve který hráli třeba Beatles.

.

..

…

….

…..

My měli skoro stejný štěstí – zrovna probíhalo velké soutěžní klání v pochodování! V přilehlém stánku přeplněném “must buy” sběratelskými předměty, jsem tak dlouho váhal mezi plastovou ručnicí a fešnou vestičkou s ručně vyšitým stíhačem F-15 na zádech, až jsem musel utéct před pochoduchtivými obsahy autobusu, které tři hodiny před začátkem bežely chytit nejlepší fleky.

U záchodů si mě pak nenávistným pohledem měřil ňákej tajnej, z křoví vyjdivší, sekjúriťák. Asi jsem si měl koupit aspoň US Navy kšiltovku. Tak jsem jim naschvál pošlapal řetěz, co byl vprostřed chodníčku, aby lidi chodili na správný straně (a předjíždět a odbočovat se asi mohlo jen na úśecích, kde chyběl) a z parkoviště tajně blejsknul poslední zkoušku pochodníků.

I když japonský auta skoro nesmrdí, při určitý koncentraci je i koncentrace smradíků už neúnosná – tak tomu bylo i tady, hned za vodním příkopem oddělujícím císařský palác. Obzvlášť v takový pošmourný dny je to podpokličkovej smrádek. Jinak teda i v centru pořád mnohem lepší vzduch než v Praze.
Pozůstatek společného projektu japonské stavební firmy se sovětskou vesmírnou agenturou Roskosmos.

Tak dneska končí třídenní školní festival. Tohle je naše prezentace nacpaná hned ke vchodu, aby obzvlášť při mé přitomnosti odrazovala návštěvníky.:) Příprava nám zas až tak moc času nezabrala, ale měli jsme toho bezkonkurenčně nejvíc. Ostatně jak víte ze starejch fotek, mohl bych si tu rozjet bleší trh.:) Za rohem ještě běží noťas s videem. Už si ani nepamatuju, kolikrát jsem v japonštině vysvětloval, jak je to vlastně s tím Československem.

Stánků je tu spousta, některý zaujmou nápadem (i když srabi si ani netroufnou vystavit fotky kantorů)…

…jiný pak maj svý nahatý nahaněče. Nicméně velkým zklamáním bylo, že skoro všechno byly jen žrádlostánky. A ani nezapíchli žádnou kozu, co se jim tam trápí v ohradě. Nebo krávu! Ty jo, tu bych si dal…. :-*

Chvíli mi trvalo, než jsem Korejky nahnal ke Kim Čong-Ilovi. A pak se stejně koukaly někam do prďous… Tenhle kimči stánek mimochodem provozoval Hiking klub, do kterýho bych se klidně i zapsal, jen než jsem se stačil rozhoupat, zavřel a všichni se vypařili.

Má nejoblíbenější atrakce byl stejně odpadkostánek. Nebo spíš odpadkostánky, páč byly, stejně jako trpaslíci, všude. Obdivuju lidi, co u nich tři dny spali a ještě přitom dokázali dohlížet na správný třídění. Zleva plechovky, PET flašky, 2x nespalitelný (nechápačka), použitý jídelní hůlky.

Další výborný pracovní příležitosti nabízelo koloparkoviště. V Pekingu je sice možná 10 milionů kol, v rezidentních čtvrtích Tokia je ale taky cyklista asi běžnější jev než chodec.

Uvědomil jsem si, že tu nejsou žádný fotky z okolí mojho bydliska, takže…

Fučú je na tokijský poměry fakt hezký (sub)město. Сhodníky a široký silnice, popelnice…

…spousta (sem tam trochu atypický) zeleně…

… a jeho vlajková železniční stanice, ve který staví i nejrychlíkovější soupravy, s asi třema propojenejma obchoďákama dokazuje, že to tu není zas až takovej prdelkov, jak obyvatelé centrálního Tokia s oblibou prohlašují.

Prakticky tu nejsou bytovky, ale malé rodinné domečky střední třídy propletené maličkými silničkami s miliardou zrcadel na každé druhé pidikřižovatce.

Kolej se nese v běžném, přesto těžko stravitelném japonském architektonickém stylu “beton a kachličky”.

A tohle je, vážení návštěvníci, vchod pro vás. Už teď z toho mám nervy, že tu bude přes zákaz po dva měsíce pořád někdo propašovanej nocovat.

Tak jsem vydělal první jeny! A ještě se u toho výborně pobavil. Pomáhal jsem jedný milý operní pěvkyni zvládnout úskalí češtiny ve Dvořákově Rusalce. Byla fakt dobrá, zkušenosti s němčinou a spol. byly dost poznat. Akorát “v příbytky” jsme trénovali ad zblblibitum.   Škoda, že to byla jen jednorázovka, páč to bylo fakt příjemný a dostanu za dvě hodiny šest klacků (1,200Kč) a cestovní výlohy. A ještě jsem se podíval do Šinagawy, která je zajímavá (mrakáče už mě neberou) spoustou velvyslanectví a tím, že tam je registrační úřad na auta, takže možná tak třetina aut po Tokiu jezdí s SPZetkou odsud.

No jinak teď vůbec nefotím a nemám ňák čas bejt u počítače, takže to tu krapet zahnívá. Sorry…

Není to nejlepší způsob, jak začít, ale: Akiba byla hnusná. Davy lidí, elektronika prodávaná sem tam jak zelenina na tržišti, randál, jen před “maido kissaten” jsem se vždycky natlemil. Obzvlášť, když tam na ně třeba na ulici stálo dvacet borců frontu, až jim do kakálu naleje ňákou meltu nijak pěkná uniformovaná “služebná”. Fotka by bodla, ale není.

Ani pozděj jsem skoro nefotil. Tohle je Ueno. Především díky zoologický oblíbenej randeplac – hlavní brána je slušně profláklá z filmů a doramat. Fotky jsou tak spíš z okolí velkýho čvachtáku zarostlýho lopuchama, když někde bylo něco nasvětlenýho, protože jinak se bez stativu můžu jít vycpat…

Kdesi cestou… neměl jsem mapu a často nebyl šajn, kde jsme.

To že jsem dobloudil do, přes den zahraničními turisty obléhaného, chrámu v Asakuse jsem zjistil až dneska z videa promítanýho na hodině japonský kultury. )

Možná že tahle zrůda za mostem způsobila, že jsem jsem si neuvědomil, že není řeka jako řeka, a že nabranej směr není úplně jako jo, a v závěru měl plný gaťata, aby neujel poslední vlak dom…