Na střeše obchoďáku jste určitě fotbal ještě nehráli, co? Zase budu žvanit o penězích, ale 2000Kč za hodinu hraní není sranda pokrejt ani ve dvaceti lidech. :[

.

.

.

.

.

Bál jsem se, že tam budu za kopyto, protože většina zúčastněných chodí hrát pravidelně, ale bylo to super, úroveň nízká, dost holek a vůbec pohodička. Se třema gólama na kontě jsem byl hvězda. Jó dlouhý nohy…

.

Bejt motoristou v Japonsku je fakt trochu za trest. Když pominu nekonečný zácpy, drahý pojištění, šílený parkování pohybující se i ve stovkách za hodinu, pod kola se pletoucí cyklisti
a chodci na ulicích bez chodníku (dobrá polovina) a poplatky za všudypřítomnou dálnici, který jsou srovnatelný s cenou lístku na Šinkansen na stejnou vzdálenost, tu jsou fakt komplikovaný přikázaný směry jízdy.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

To si člověk (já) neuvědomí, kolik je tu jinanů, dokud nezačnou opadávat. A to je pak nářez. Nejsou tak profláknutý jak momidži (japonskej javor s malejma lístkama – určitě tu někde na fotce je) Listopad tu trvá od října do prosince, je to nádera, furt něco barevnýho v vzduchu.

Vlastním pohonem jsem se celkem snadno dostal z Tokia!! Podél jedné z nesčetných železničních tratí vede superrovná cyklistická stezka, kde člověk nemusí moc čekat na semaforech, což je asi největší problém klasickýho ježdění po chodníku/silnici – tak na 200-300m totiž připadá jedna světelná křižovatka.

Stezka vede až k přehradám, z nichž první obehnanou hustou lesní přírodní rezervací a plotem objíždí…

.

.

.

.

…příjemnou zelení skoro bez civilizace. Je to ale ještě v Tokiu. Les se jmenuje Totoro no mori, Totorův les. Až pozdějc jsem zjistil, že tohle je opravdu oblast, kde vyrůstal Hajao Mijazaki, autor Totora (kdyby snad někdo nevědel)

Mám rád mapy a Google Earth. Takže začnu dávat odkazy na místa o kterých píšu. Takže TADY.

.

.

.

.

No ale než se člověk naděje, praští se o ceduli “Vítejte v okrese Saitama”. Taky ho praští do očí (v horším případě i do nosu) množství odpadků podél silnice, v hlavním městě jev vítaný a nevídaný.

.

A kilák, dva za odbočkou už konečně vidí ňákou vodu, když jsou tu teda ty obrovský přehrady, protože z druhé je přístupná aspoň hráz. Na koupačku to není, protože podle mě zásobujou velkou část města pitnou vodou (část tajemství odkud se asi bere vyřešena).

Krapet odbočím: Mami, naše deka!!

Saitama. Jak sami vidíte, žádné drastické zlepšení v hustotě budov. I když víc nevyužitých ploch tu je, “hlavní” silnice/ulice byla ale ještě užší. A všechno takový starý špinavý.

.

.

.

No, dyť to říkám!

.

.

.

U přehrad, nejspíš kvůli té troše přírody je v lese roztroušeno pár polorozpadlých hotelů, což už z oblasti dělá rekreační resort. A v tom přece nemůže chybět zábavní park. Tenhle vysvětila sama “Hello Kitty“

.

.

Pštros Šptros. Další z kouzelných slůvek, které zamotá jazyk nejen Japonci.

Asi na mě něco leze, protože nemám sílu vůbec na nic a cejtím se pod psa nakaženýho  nemocí minamoto. Problémy s noťasem zkusím řešit radikálně instalací fungl nových Windows Vista, takže je možný, že víkend proležím offline. Hromadí se mi fotky…

Bambus cestou.
Most cestou. Pod mostem řeka. Páč alespoň tenhle její úsek nebyl nijak zajímavej, kurz nastaven na kopce za řekou.

.

.

.

.

Extravagantní příbytek po cestě. Vpravo první kopec.

.

.

.

.

.

.
Úspěšnost na kopcích popořadě zleva doprava (východ-západ): 1. kopec: vyvlečení kol po dlouhatanánskejch schodech. Vyhlídka ze dvou laviček na paneláky. Sestup po uzoučké pěšince (samozřejmě s koly). Kopce 2-předposlední: Rekreační areál US Army. Vstup přísně zakázan. Nechutně obrovská golfová hřiště a americký monstrmaminy na koních speciálně vyšlechtěných pro tahání extratěžkých nákladů. Kopec poslední: Veřejnosti přístupný park se spoustou chráněnejch rostlin a tak. Bez výhledu. Foto je ilustrační – ty kopečky v dálce jsou vyšší než Sněžka.

.
Jako výprava za západem slunce teda nic moc. Jinak fajn kolorozcvička na další den (viz příště.) Mimochodem super vohoz na kolo.

.

.

Pár bonusovejch experimentů )