Omlouvám se za neaktualizování. Mám tu vzácnou první, navíc dámskou, návštěvu.

Po půldni nervování se a nadávání na japonskej internet a bankovní systém jsme nasedli do auta z půjčovny, který nám výbornej personál dal asi o tři hodiny dřív než bylo ve smlouvě s tím, ať to nikomu neříkáme, a vyrazili jsme na jih do vnitrozemí – rychle pryč z města. No zas tak rychle ne, páč řízení na pravý straně, automatická převodovka a krapet hustější provoz s jinačíma pravidlama, než u nás přece jen… no a proč ta brzda je tak citlivá jsme taky zjistili, až když se začlo cosi pálit…. no tu ručku jsem mohl odbrzdit…. O:^)

Nicméně podle perfektní turistický automapy/průvodce, kterou jsme dopoledne koupili jsme vyrazili do krasu, kterej začíná hned za městem. Nikde prakticky ani noha….paráda.

U vybrané jeskyně taky pusto. Babka přeběhla z bufetu do budky na prodej lístků a řekla ať se přezujem do gumovejch pantoflí. Říkal jsem si, že tu někdo někoho asi nepochopil, ale tak co… nechali jsme tam boty a záchodovejch papučích vyrazili. Sami. Krápníková výzdoba oproti našim neskutečně chudinká, taky se mohlo na všechno šmakat a tak. Ale uzounká cestička měla svý kouzlo. Za chvíli už bylo jasný, proč ty pantofle. Cesta totiž končila třema schůdkama v říčce a suverénně pokračovala pod vodou. Príma, ale na konci července přece jen… navíc občas prostoru nad vodou moc nebylo… No vycachtali jsme se slušně. Taky jsme ňák přehlídli cedulku říkající, že elektrika vede jen sem a dál se moc chodit nedoporučuje a vyzbrojený světlem z displeje mobilů pokračovali dál, říkajíc si, že to začíná bejt celkem dobrodrůžo. Po chvíli ale cestu přehradil velkej šutrák a pod vodou se nám ho podplavávat fakt nechtělo. V bufáči jsme se pak zahřáli horkejma soba nudlema , bylo to fajn.

Heleďte, co jsem našel! Tahle epizoda se určitě do Best of Čtyřlístek nedostane, ale…

Kokura je asi nejzajímavější část velkého souměstí s prozaickým názvem Kitakjúšú (Severní Kjúšú). Zajímavosti: Nadzemka táhnoucí se hlavní třídou od nádraží do kterého právě vjíždí souprava na obrázku. Kokura byla původním cílem atomové bomby, co pak žuchla na Nagasaki – celkem haluz. Co je ale nesrovnatelně zajímavější, že se město píše stejnými znaky, jako roztomilá aidoru Yuko Ogura.

.

.

.

…

……

………

……………..

no… ne každej může bejt roztomilej.

.

.

.

.

Voyager! Já nevím, co napsat, ale tahle loďka opravdu z obyčejných.

.

.

.

Až se zas budu rozčilovat, co to postavili za monstrum vedle historickejch budov, vzpomenu si na hrad, japonskou zahradu a obří nákupně “zábavní” centrum River Walk (řeka chudák samozřejmě v podzemí zatrubkovaná) za plotem. A uvědomím si, že vždycky může být hůř…

Tak je to tady! Kromě toho, že zejtra zas začíná škola, mám konečně fotky z prázdninové cesty na Kjúšú.

Odstartovali jsme to celkem dobře nočním během na nádraží a nasednutím do špatnýho vlaku. Ňákej nádražák totiž měl geniální nápad dát dvěma vlakům odjíždějícím 3 minuty od sebe z jednoho nástupiště stejný jméno. Nebyl by to takovej problém, kdyby všechny sedadla nebyly jen s rezervací a my neměli rezervačku na ten druhej. Po typicky gaidžinským faux pas to dobře dopadlo. Vlak byl na konečný asi o hodinu dřív než bylo napsáno v jízdním plánu, kterej jsem pracně sestavil a trochu nás znejistěl při dalších asi 7 přestupech. Nicméně po devatenácti hodinách od opuštění koleje jsme v jihozápadním cípečku Honšú – (celkem pochopitelně) přístavním městě Šimonoseki. Nejlepší Štědrej den všech dob! Kromě dvaceti minut v Hirošimě jsme vždycky jen přeběhli z jedný soupravy do druhý.

V Šimonoseki kromě toho, že tam na Štědrej večer chcíp pes, a to až do tý míry, že jsme kromě žrádelen u nádraží prakticky nebyli schopní najít otevřenou restauraci, kromě vysokánské věže měnící v noci svou barvu, obrovské rybí tržnice, která páchla už zdaleka (takže jen monument poblíž), zajímavého oltáře se semaforem ve skále u přímořské silnice, své profesi oddanou pracovnici informační budky, páč za náma běžela asi 200 metrů s mapkou.

To naproti, to už je tam! Trapáci přeskočí úžinu v autě, buse nebo vlaku. Když nefučí ledovej vítr je fajn kolébat se na trajektu nebo stopnout jeden z desítek parníků, které během hodiny pod mostem proplují. Správní cestovatelé ovšem použijí…

.

.

.

.

.

…podmořský tunel!!!

Fotka z dělící čáry je pak nutnost.

.

No a to už koukáme zpátky na “pevninu”. Zvládli jsme to!!

Čekám na fundamentální fotky z druhýho foťáku, tak zatím pár svátečních obrázků.

Pohoda s plechovkovým pivem ještě v Tokiu.

.

.

.

.

.

Kouličky už nefrčí.

.

Po tomhle…

…už mě stánky s vánočním smaženým kuřetem vůbec nezaskočily.

.

Vyfluslej Santa se sobem, losem, nebo co to je za hlodavce, po akci.

… nezmokli jsme, už jsme tu!