Abych okusil taxík a nemocniční pohotovost, udělal jsem si let z kola do nebezpečí, hodil držku na chodník a strhnul si kus nehtu. Budu v pořádku, nebojte, jen to trochu bolí. Fotku ukazovat nebudu.

Přeruším sotva rozjetou Kjúšú sérii. Někdy před měsícem jsme potřebovali využít zbytek pětidenního lístku na vlak, tak jsme vyrazili na sever do hor. Páč jsme měli jen víkend a kus pátku bylo to jen k pět hodin vzdálenému Inawaširu, kde se bude příští rok konat mistrovství světa v akrobatickým lyžování (asi. myslim).

Jen ať se rez nažere! To máte děti z toho, že parkujete tam, kde se to smí – na parkovišti před nádražím. Kdybyste to píchli na zákaz, přijedou hodní pánové s valníkem a odvezou vám kolo do tepla. No a když si ho do měsíce nevyzvednete, ohřeje se ještě víc – v tavné peci někde v Číně.

Tak takhle to vypadá, když jsou na pořadu dne, týdne a ročního období řeči, jak letos nepadá žádnej sníh. Podotýkám, že na západní straně hor tradičně sněží podstatně víc, než tady na východě.

.

.

…V “muzeu” (už jsem si zvykl, že muzeum tu často znamená může znamenat prodejní galerii aneb jeden velkej krám) skla měli celkem zvláštní vkus (hlavně aby to bylo barevný), ale českýho skla tam bylo habakuk! Tak čtvrtina exponátů. Kvůli týhle ichtyl fotce jsem i prosil prodavačku, jestli můžem porušit zákaz fotografování.

Jojo, když vysvitlo slunce, tak to byla nádhera. Tahle zimní pohoda je hned za městečkem, který bylo mnohem menší, než se podle všech map i nočního průjezdu zdálo.

Pokračování bude, až budu znuděnej jarníma fotkama.

Po první noci na krajnici zapadlý silnice jsme ráno projeli během pár desítek minut celé Usa a vjeli zas do uklidňujících venkovských horokopců. Hodili si krásnou procházku k opuštěnému vodopádu, náhodou objevenému nedaleko od cesty. A pak začal boj. Hlavní silnice se vyšplhala na vrcholek hory, kde skončila na staveništi. Všechny objížďky po strašidelnýho útesech končily někomu v garáži nebo na lesních bahnitých cestách pokrytých listím. Vycouvávat s deseti centimetry po obou stranách byla pokaždé fakt sranda. Co nechápu je, že než takhle byla cesta utnuta, rozšířili ji pár set metrů předtím třeba i na čtyři pruhy. Nekecám. Asi aby se na ní obyvatelé osady o pěti barácích moc nemačkali při špičce.

Algoritmem “Zkus cestu, co vypadá nekratší a neslepá” jsem se dostával dál a dál. Respektive víc a víc zpátky. Další v pořadí byla cesta, která podle GPS navigace končila na vršku hory v lese a cca po dvou kilometrech se zas objevovala. Doufal jsem, že jen zapomněli dokreslit čárku a jel. Uvědomuju si, že nemám fotky, ale ty horský silničky druhý třídy, jsou jen tak tak pro jedno auto a míst, kde se vyhnout, je fakt pomálu. Se zadkem sevřeným jsme šplhali nahoru a … skončili na staveništi. Před námam si to bagr pěkně rejpal v hlíně. Ale nehodil jsem flintu do žita, kolem byly beztak jenom stromy a šutráky … a těžká silničářská technika, hezky si pokecal a projel!
.
Vídíte tu divnou hlínu?
No, tak zas nashle příště. S kratší prodlevou než teď.