Ranní chlad v horách na jih od dalšího nudně uchvátaného velkoměsta Kumamoto. Někde v jejich středu, po dlouhém průjezdu říčním údolím, a strachováním se, kde tu naberem benzín, jsme spali v nejlepším ubytování za celý pobyt. V malém tradičním rjokanu se smíšeným rotenburem (venkovním bazénem), neservilním ale úslužným personálem pobíhajícím ve fuseklobačkorách a pantoflích po chodbách a velkými, čistými a nijak drahými pokoji.

.

.

.

.

.

U cesty byla tahle strašidelná hluuuuuboká jeskyně…

i s modře vodním vchodem, ke kterýmu když jsme přes ňáký zákazy lezli, nachytaly se na nás bobulky, který jsou asi nejdokonalejší druh rostlinný říše, protože se vyvinuly k totálnímu smradu a absolutní lepkavosti. Když jsme se ometali smetákem ze záchodku (moc to nešlo), vystrašili jsme několik nevraživých vesničanů.

Malebná scenérie zátoky Minamata. Pobřežní linie je nádherná, přirodní, lidmi skoro nez- ničená. Za námi jsou kopce porostlé mandarinkami v době sklizně. Oblast je neblaze proslulá kvůli jedné z největších chemických havárií historie jejíž důsledky daly pojmenování i otravě rtutí – nemoci Minamata.

To, že tenkrát většina obyvatel odtud utekla, je znát dodnes. Rybářská vesnice, jíž jsme procházeli, byla plná opuštěných stavení, trošku skličující i přes slunečné počasí a sympatické domorodce. Po procházce přes pláž na nás u cesty čekalo policejní auto. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem neměl trochu bobky, ale pěkně jsme si pokecali. Stejně to nechápu. Je ale možný, že jsme byli první cizinci, co v posledních letech do tohoto zapomenutého koutku zabloudili.

…

Máme novej kontejner na PET flašky!

…

No a to už teda není tak zajímavý, ale pozvolně přechází zimní jaro do jarního jara.

Tohle už je okraj jedné z největších sopečných kalder na světě. Po obvodu má asi 120km a kromě pěti vyrostlých menších sopek se do ní bez problémů vejde i město Aso a přilehlé vesnice.

.

.

.

Ještě než se auto propadlo do tohodle vulkanického Grand Cannyonu, vedla cesta doslova stepí. Vysoká suchá tráva všude kolem, po šedivém nebo přebarveném světě na který jsem si tu zvykli jsme se ocitli v hnědomodru hlazeni svěžím větrem. Nádhera.

Celkem hračkou bylo najít cestu na přístupný (pokud zrovna neflusá šutráky všude kolem) a zároveň nejnebezpečnější japonský vrchol.

.

.

.

.

Prázdná silnice vybízela k experimentům.

.

.

.

.

Zrcadlová jezera, zmrzlá mrtvá krajina. Jinak na vršku už začlo trošku přituhovat, takže i když asi tříminutová cesta lanovkou plnou Číňanů a Korejců nebyla úplně nejlepší investice…

.

.

.

…byla nám taková klendra, že jsme to pěšky prostě nelezli. Navíc počasí stálo za prd (aneb bylo prd vidět). Nicméně našel jsem vám lepší fotky: tady a tady

.

.

.

Abych byl taky na ňáký fotce… Ze samotného kráteru stoupala smradlavá pára tak hustá, že vlastně nebyl vidět, což když se spojilo s okolní mlhou, sněžením a ostrým vichrem… no dlouho jsme se nezdrželi.

.

.

Grrrr….. Kchchch…. Uáááárgh… Ani ti dinosauři nebyli stoprocentně živí.

Zejtra brzo ráno jsme měl odlétat na dva týdny na tropické ostrovy Okinawy. Protože jsem ale pako a teď ještě i kripl, budu sedět doma. Chtěl bych aspoň ňákou brigádu, ale nedokážu si ani umejt nádobí, takže nevím, kdo by mě chtěl.