Dlouho, dlouho dopředu visely po okolí plakáty upozorňující na tuhle akci.

Většinou to funguje tak, že se na ně koukám a říkám si, že na to přece nemůžu zapomenout, až je sundaj a je po všem.

Tentokrát to s Jazz in Fuchu bylo jinak a já dorazil na druhou půlku jenom jednoodpoledního festivalu v ulicích kolem stanice,…

… kde bylo mezi obchoďáky, stánky se zeleninou a parkovišti pro kola rozmístěno 5 scén,…

…sestávajících se z kousku červeného koberce, aparatury a stánku pro zvukaře. Co bylo fajn, kromě dobré zvukové separace blízkých scén, byla právě ta bezprostřednost, to vplynutí do víkendové, trapně po obchodech pochodovací, nálady. Škoda, že se tu něco podobnýho neděje častějc. Dostat od radnice na pár hodin flek o pár metrech čtverečních nemůže snad být problém ani v Japonsku.

Na jednu stranu to trochu smrdělo amatérismem, na stranu druhou (velkou), ty kapely nebyly vůbec špatný, ať už hrály pro maminy vracící se z nákupu těžko stravitelné improvizace nebo “What a Wonderful World”.

Jediný (pod)večerní koncert – MODEA, vysoko bodující v new-age kategorii japonského žebříčku. Žánrově někde v trojúhelníku mezi Corrs, Erou a Georgem Winstonem.

No… v největším závodě Toshiby, kde se napříkal dělaj nejrychlejší výtahy světa a kterej shodou okolností máme asi pět minut na kole, jsme toho sice moc neviděli, ale závěrečná fotka vzpomínku zanechá.

Tak po dlouhé době… se po malých krůčcích zas rozjedu…

Izolované vnitrozemské město Hitojoši má…

.

.

…kromě jedné ze tří nejrychleji tekoucích řek Kuma (to není ona)…

.

.

.

…zříceninu hradu ze 12. století, ve které jsme skrovně poobědvali.

.

No, říkal jsem po krůčcích, z dnešního příspěvku se nikomu vařit v žilách krev nebude, ale zato mi trval jen pár minut.