Natahovanou Kjúšú sérii nejspíš zakončím obrázky jedné z nejaktivnějších sopek na Zemi. V tomto případě to znamená 100-200 výbuchů za rok…

.

.

….. a téměř nepřetržitý čmoud stoupající z kráteru

Ani ne před sto lety velká erupce proměnina ostrov (odtud “šima/džima”=ostrov) v polostrov…

.

.

.

.

… a v současnosti je i Mášinou zásluhou jedním z nejsledovanějších vulkánů vůbec.

.

.

.

.

Všude kolem pobřeží se táhne lávový lesík ve kterém se dá výborně čutat se šutráky, páč pemzy už musí bejt fakt balvan, abyste si o ni nohu ukopli.

.

Pár kiláků přes úžinu je nakupenina betonu, jež zove se Kagošima. V malých dírkách, v tom betonu vydlabaných, žije 600.000 lidí.

Včera jsme společnými silami po přestěhování půlky pokoje, kterej se mimochodem stal kvůli Mášinýmu kufru, krosně a obří krabici na poslání domů krapet těsným, umlátili pumpičkou na kolo prvního švába. No nebyl to příjemnej pocit. Snad už si teď pani bude aspoň dávat víc majzla a dovírat pořádně síťku na okně.

Tak jsem slyšel, že je doma teplo… takže uzrál na čas na zbytek lednovejch fotek z liduprázdný turistický oblasti Urabandai.

Tuňák à la plechovka. A v etiketě stolování tu dávam lekce.

..
…

Extra zájem teda o ně není…

…stejně jako o našeho Napoleona, který do rána zmizel pod sněhem.

A pak prej, že letos nesněží! Jen ten, kdo nevytáhl prdel z Tokia, tomu mohl věřit. Opravdu nechápu. Po celý zemi byla spousta zavřenejch lyžařskejch středisek, ne kvůli nedostatku sněhu ale pro nedostatek zájmu.