Ahoj, tak jsem doma, dobíjím se. Ačkoliv je stále možnost, že zkusím něco (vás) dát příští tejden dohromady, spíš se radši setkám s každým zvlášť, případně v menší skupince.

Zatím….!

Jsme “doma”! A příští tejden budu doma!

Natahovanou Kjúšú sérii nejspíš zakončím obrázky jedné z nejaktivnějších sopek na Zemi. V tomto případě to znamená 100-200 výbuchů za rok…

.

.

….. a téměř nepřetržitý čmoud stoupající z kráteru

Ani ne před sto lety velká erupce proměnina ostrov (odtud “šima/džima”=ostrov) v polostrov…

.

.

.

.

… a v současnosti je i Mášinou zásluhou jedním z nejsledovanějších vulkánů vůbec.

.

.

.

.

Všude kolem pobřeží se táhne lávový lesík ve kterém se dá výborně čutat se šutráky, páč pemzy už musí bejt fakt balvan, abyste si o ni nohu ukopli.

.

Pár kiláků přes úžinu je nakupenina betonu, jež zove se Kagošima. V malých dírkách, v tom betonu vydlabaných, žije 600.000 lidí.

Včera jsme společnými silami po přestěhování půlky pokoje, kterej se mimochodem stal kvůli Mášinýmu kufru, krosně a obří krabici na poslání domů krapet těsným, umlátili pumpičkou na kolo prvního švába. No nebyl to příjemnej pocit. Snad už si teď pani bude aspoň dávat víc majzla a dovírat pořádně síťku na okně.

Tak jsem slyšel, že je doma teplo… takže uzrál na čas na zbytek lednovejch fotek z liduprázdný turistický oblasti Urabandai.

Tuňák à la plechovka. A v etiketě stolování tu dávam lekce.

..
…

Extra zájem teda o ně není…

…stejně jako o našeho Napoleona, který do rána zmizel pod sněhem.

A pak prej, že letos nesněží! Jen ten, kdo nevytáhl prdel z Tokia, tomu mohl věřit. Opravdu nechápu. Po celý zemi byla spousta zavřenejch lyžařskejch středisek, ne kvůli nedostatku sněhu ale pro nedostatek zájmu.

… aneb defilé v kšiltovkách podruhé.

Dlouho, dlouho dopředu visely po okolí plakáty upozorňující na tuhle akci.

Většinou to funguje tak, že se na ně koukám a říkám si, že na to přece nemůžu zapomenout, až je sundaj a je po všem.

Tentokrát to s Jazz in Fuchu bylo jinak a já dorazil na druhou půlku jenom jednoodpoledního festivalu v ulicích kolem stanice,…

… kde bylo mezi obchoďáky, stánky se zeleninou a parkovišti pro kola rozmístěno 5 scén,…

…sestávajících se z kousku červeného koberce, aparatury a stánku pro zvukaře. Co bylo fajn, kromě dobré zvukové separace blízkých scén, byla právě ta bezprostřednost, to vplynutí do víkendové, trapně po obchodech pochodovací, nálady. Škoda, že se tu něco podobnýho neděje častějc. Dostat od radnice na pár hodin flek o pár metrech čtverečních nemůže snad být problém ani v Japonsku.

Na jednu stranu to trochu smrdělo amatérismem, na stranu druhou (velkou), ty kapely nebyly vůbec špatný, ať už hrály pro maminy vracící se z nákupu těžko stravitelné improvizace nebo “What a Wonderful World”.

Jediný (pod)večerní koncert – MODEA, vysoko bodující v new-age kategorii japonského žebříčku. Žánrově někde v trojúhelníku mezi Corrs, Erou a Georgem Winstonem.

No… v největším závodě Toshiby, kde se napříkal dělaj nejrychlejší výtahy světa a kterej shodou okolností máme asi pět minut na kole, jsme toho sice moc neviděli, ale závěrečná fotka vzpomínku zanechá.

Každý máme svoje, že…

Tak po dlouhé době… se po malých krůčcích zas rozjedu…

Izolované vnitrozemské město Hitojoši má…

.

.

…kromě jedné ze tří nejrychleji tekoucích řek Kuma (to není ona)…

.

.

.

…zříceninu hradu ze 12. století, ve které jsme skrovně poobědvali.

.

No, říkal jsem po krůčcích, z dnešního příspěvku se nikomu vařit v žilách krev nebude, ale zato mi trval jen pár minut.