…aneb Rybí trh v Cukidži.

Tokijské metropolitní ústřední velkoobchodní tržiště je se svými dvěma tisíci tunami mořských produktů denně a více než 60,000 zaměstnanci největší rybí tržnice světa.

Realita vypadá asi tak, že v dopoledních hodinách po úsvitové dražební horečce člověk kličkuje úzounkými uličkami mezi káděmi, nevraživými pohledy prodavačů (páč tu je hlavně na čumendu), motorovými trojkolkami řízenými zběsilými řidiči a dalšími obdobně orientovanými zahraničními turisty.

.

V přilehlé suši restauraci oceníte čerstvost ingrediencí , když vás při pití polévky na obličeji šimrají tykadla. Tykadlová misoširu byla ale opravdu výborná.

Děkuju Fotonovovi za fotky, taky se ale trochu styděl a přišli jsme celkem pozdě, takže lepší najdete např. tady nebo panoramatický pohled.

V pondělí mi začal letní semestr. Rozvrh stojí za pytel a potrvá až do konce července. No třeba časem najdu i pozitiva. 

Ze dvou stran jsem se doslechl o tomhle instruktážním videu, díky němuž jsem se jistě posunul o několik stupňů vzhůru v japonském sociálním žebříčku.

Ranní chlad v horách na jih od dalšího nudně uchvátaného velkoměsta Kumamoto. Někde v jejich středu, po dlouhém průjezdu říčním údolím, a strachováním se, kde tu naberem benzín, jsme spali v nejlepším ubytování za celý pobyt. V malém tradičním rjokanu se smíšeným rotenburem (venkovním bazénem), neservilním ale úslužným personálem pobíhajícím ve fuseklobačkorách a pantoflích po chodbách a velkými, čistými a nijak drahými pokoji.

.

.

.

.

.

U cesty byla tahle strašidelná hluuuuuboká jeskyně…

i s modře vodním vchodem, ke kterýmu když jsme přes ňáký zákazy lezli, nachytaly se na nás bobulky, který jsou asi nejdokonalejší druh rostlinný říše, protože se vyvinuly k totálnímu smradu a absolutní lepkavosti. Když jsme se ometali smetákem ze záchodku (moc to nešlo), vystrašili jsme několik nevraživých vesničanů.

Malebná scenérie zátoky Minamata. Pobřežní linie je nádherná, přirodní, lidmi skoro nez- ničená. Za námi jsou kopce porostlé mandarinkami v době sklizně. Oblast je neblaze proslulá kvůli jedné z největších chemických havárií historie jejíž důsledky daly pojmenování i otravě rtutí – nemoci Minamata.

To, že tenkrát většina obyvatel odtud utekla, je znát dodnes. Rybářská vesnice, jíž jsme procházeli, byla plná opuštěných stavení, trošku skličující i přes slunečné počasí a sympatické domorodce. Po procházce přes pláž na nás u cesty čekalo policejní auto. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem neměl trochu bobky, ale pěkně jsme si pokecali. Stejně to nechápu. Je ale možný, že jsme byli první cizinci, co v posledních letech do tohoto zapomenutého koutku zabloudili.

…

Máme novej kontejner na PET flašky!

…

No a to už teda není tak zajímavý, ale pozvolně přechází zimní jaro do jarního jara.

Tohle už je okraj jedné z největších sopečných kalder na světě. Po obvodu má asi 120km a kromě pěti vyrostlých menších sopek se do ní bez problémů vejde i město Aso a přilehlé vesnice.

.

.

.

Ještě než se auto propadlo do tohodle vulkanického Grand Cannyonu, vedla cesta doslova stepí. Vysoká suchá tráva všude kolem, po šedivém nebo přebarveném světě na který jsem si tu zvykli jsme se ocitli v hnědomodru hlazeni svěžím větrem. Nádhera.

Celkem hračkou bylo najít cestu na přístupný (pokud zrovna neflusá šutráky všude kolem) a zároveň nejnebezpečnější japonský vrchol.

.

.

.

.

Prázdná silnice vybízela k experimentům.

.

.

.

.

Zrcadlová jezera, zmrzlá mrtvá krajina. Jinak na vršku už začlo trošku přituhovat, takže i když asi tříminutová cesta lanovkou plnou Číňanů a Korejců nebyla úplně nejlepší investice…

.

.

.

…byla nám taková klendra, že jsme to pěšky prostě nelezli. Navíc počasí stálo za prd (aneb bylo prd vidět). Nicméně našel jsem vám lepší fotky: tady a tady

.

.

.

Abych byl taky na ňáký fotce… Ze samotného kráteru stoupala smradlavá pára tak hustá, že vlastně nebyl vidět, což když se spojilo s okolní mlhou, sněžením a ostrým vichrem… no dlouho jsme se nezdrželi.

.

.

Grrrr….. Kchchch…. Uáááárgh… Ani ti dinosauři nebyli stoprocentně živí.

Zejtra brzo ráno jsme měl odlétat na dva týdny na tropické ostrovy Okinawy. Protože jsem ale pako a teď ještě i kripl, budu sedět doma. Chtěl bych aspoň ňákou brigádu, ale nedokážu si ani umejt nádobí, takže nevím, kdo by mě chtěl.

Abych okusil taxík a nemocniční pohotovost, udělal jsem si let z kola do nebezpečí, hodil držku na chodník a strhnul si kus nehtu. Budu v pořádku, nebojte, jen to trochu bolí. Fotku ukazovat nebudu.

Přeruším sotva rozjetou Kjúšú sérii. Někdy před měsícem jsme potřebovali využít zbytek pětidenního lístku na vlak, tak jsme vyrazili na sever do hor. Páč jsme měli jen víkend a kus pátku bylo to jen k pět hodin vzdálenému Inawaširu, kde se bude příští rok konat mistrovství světa v akrobatickým lyžování (asi. myslim).

Jen ať se rez nažere! To máte děti z toho, že parkujete tam, kde se to smí – na parkovišti před nádražím. Kdybyste to píchli na zákaz, přijedou hodní pánové s valníkem a odvezou vám kolo do tepla. No a když si ho do měsíce nevyzvednete, ohřeje se ještě víc – v tavné peci někde v Číně.

Tak takhle to vypadá, když jsou na pořadu dne, týdne a ročního období řeči, jak letos nepadá žádnej sníh. Podotýkám, že na západní straně hor tradičně sněží podstatně víc, než tady na východě.

.

.

…V “muzeu” (už jsem si zvykl, že muzeum tu často znamená může znamenat prodejní galerii aneb jeden velkej krám) skla měli celkem zvláštní vkus (hlavně aby to bylo barevný), ale českýho skla tam bylo habakuk! Tak čtvrtina exponátů. Kvůli týhle ichtyl fotce jsem i prosil prodavačku, jestli můžem porušit zákaz fotografování.

Jojo, když vysvitlo slunce, tak to byla nádhera. Tahle zimní pohoda je hned za městečkem, který bylo mnohem menší, než se podle všech map i nočního průjezdu zdálo.

Pokračování bude, až budu znuděnej jarníma fotkama.